Když jsem byla malá, tak mě dědeček vždycky vozil na motorce. Tedy nebylo to nic extra. Nebyla to žádná veliká motorka, jak třeba mívají mladí pánové nyní, ale byl to obyčejný, takzvaný fichtl. Fichtl se tomu říkalo takhle mezi lidmi, a to hlavně na vesnici, protože jsem jezdila na tom v devadesátých letech. Musím říct, že mě to opravdu hodně bavilo, i když si to moc už tedy neuvědomuji a nevybavuji. Ale vím, že mě to moc bavilo a také jsem byla s dědečkem moc ráda. Dědeček byl opravdu perfektní a také mi vždycky vyprávěl, jak umí opravit motorku anebo kdy dostala svou první motorku. Dědeček dostal prý jednu motorku ve třinácti letech.
Tehdy se prý ještě jezdit mohlo, když toho člověk uměl, prý ještě na to nebyl potřeba žádný řidičský průkaz. V dnešní době je řidičské oprávnění nutné téměř na všechno, sice na jednu stranu je to zase dobré, ale na druhou stranu zase ne, protože když lidé třeba chtějí něco řídit a nemají řidičské oprávnění, tak bohužel mají smůlu. V dnešní době i na elektrokoloběžky musí být už nějaké oprávnění, anebo alespoň pojistka. Motorky mě také vždycky bavily, a to hlavně kvůli dědečkovi, protože když vidím někde motorku anebo nějakou lehkou malou motorku nebo starou motorku, tak si vždycky vzpomenu na svého dědečka.
Bohužel dědeček už mezi námi vůbec není a já si myslím, že je to opravdu veliká škoda. S dědečkem jsme si moc dobře rozuměli. Od té doby, co už tady není dědeček, to mi tehdy bylo asi šestnáct let, tak už jsem na žádné staré motorce vůbec nebyla. Akorát jeden můj bývalý partner měl motorku, měl skútr, s nímž jsme občas jezdili někam na výlety, ale řeknu vám, že pokaždé, když jsem si sedla na skútr, na tu malou motorku, tak vždycky jsem si vzpomněla na dědečka a moc se mi po něm stýská. Myslím si, že mnoho lidí má také krásné vzpomínky a nemusí to být jenom motorka anebo automobil, ale může to být cokoliv.