Každý má své představy o trávení volného času, o dovolené. A zatímco je někdo plně uspokojen tím, že ji stráví doma, jiným nesmí chybět cestování. A pokud někdo o dovolené rád cestuje, ne vždycky si vybere stejnou destinaci jako ti ostatní, rovněž cestující. Protože jsme my lidé různí.
Někdo z nás tedy cestuje jenom po vlastní zemi, někdo zamíří jenom do blízkého nebo relativně blízkého zahraničního sousedství. A někomu jako já je i toto málo. Někdo jako já musí prostě co nejdál od českých luhů a hájů. Třeba do Jihoafrické republiky. A proč zrovna do těchto míst, která se sice v nabídkách cestovních kanceláří vyskytují docela běžně, ale přesto nejde o zemi, kam by našinci jezdili tak hojně jako dejme tomu do Chorvatska?
Především právě proto. Mířím tam kvůli tomu, že je jen velice nepravděpodobné, že bych v té zemi narazil na našince. A dovolenou beru mimo jiné i jako odpočinek od našich lidí. Nic ve zlém. A pak tam mířím proto, že lidé, které tam potkávám, ti místní, jsou hodní. Nic proti našincům, kteří umí být hodní také, ale přece jenom do jisté míry se svou obvyklou ‚blbou náladou‘ za tamním lidem dost pokulhávají.
Líbí se mi i tamní příroda, ve většině případů hodně odlišná od té naší, a to jak co se týká rostlin, tak i zvířat, líbí se mi tam i určitá nedokonalost vznikající díky tomu, že tam všechno nesešněrovala svými rozhodnutími Evropská unie. Jsem rád, že tam obvykle všechno běží pomalejším tempem, že tam lidi zase až tak moc netrápí čas a nic není ve spěchu.
A asi nejvíc se mi na té zemi líbí, že tam nejezdím se žádnou cestovní kanceláří. Že si tam zařídím všechno přes internet sám a nejsem tak rozhodně odkázán na to, kdy a kam jede autobus plný lidí dívajících se skrz okenní skla na okolí, které se kolem nich míhá. Že já můžu jít či jet kdy chci a kam chci. A zažít i to, co bych u nás nezažil.