Nechci vás samozřejmě podceňovat, ale klidně bych se vsadil, že jste ještě nikdy nezažili skutečnou samotu. Tedy ne samotu, při níž se člověk nebaví s těmi kolem sebe a ignoruje je a oni zase jeho, ale samotu, v níž kolem široko daleko nic není.
Vsadil bych se, že jste nezažili ten pocit, kdy jste ráno vyšli před svůj osamocený kamenný domeček a v okruhu několika kilometrů nebyla ani jediná jiná budova, ani jediný živáček.
Vsadil bych se, že jste ještě nikdy nezažili ten pocit, kdy se musí jít pět kilometrů po šílené cestě, aby člověk došel na první farmu a tam uviděl první dva osamělé lidi posedávající před polorozpadlým domkem. S tím, že kdyby šel člověk ještě dalších deset kilometrů, došel by do nejbližší poměrně malé vesnice s jednou hlavní a několika postranními ulicemi.
Vsadil bych se, že jste ještě nikdy nebyli na místě, kde jste za zmíněného stavu odkázáni na solárně poháněnou ledničku, čtyři slabá LED světla a petrolejku, protože elektrické vedení náhle končí několik kilometrů odsud pod kopcem.
Vsadil bych se, že jste si ještě nikdy netopili v bazénu. Ne, to není překlep – že jste SI netopili, a to dřevem, abyste v něm měli teplou vodu.
Vsadil bych se, že jste nebydleli někde, kde se rumpálem otvírají hlavní dveře nad vaší hlavou.
Vsadil bych se, že jste ještě nevyužili koupelnu s toaletou obehnanou čtyřmi stěnami, a přesto s výhledem ze sprchy do kraje, protože tu úmyslně nebyla střecha.
Ale kdybyste se vsadili vy, že jsem na takovém místě nebyl já, prohráli byste ve všech bodech. Protože já tam byl. V Aardts Cabins, ‚nedaleko‘ od De Rustu, za zaplaveným mostem. Kde je takový úžasný klid, že slyšíte i zebry na kamenitém protějším svahu. A kde jsem za čtyři dni viděl v údolí pod sebou celkem sedm aut, jeden náklaďák a jeden traktor a třikrát sem odkudsi přišel černoch, aby se optal, zda nepotřebuji přinést další pytel dřeva na topení.
Inu, Jižní Afrika.